Ludwig FEUERBACH – Podstata křesťanství

            Proti náboženství bojovala zvláště radikální skupina přívrženců Hegelových, tzv. mladohegelovci. Nejvýznamnějším byl právě L. Feuerbach. Podstata křesťanství vychází roku 1841. Kniha měla ohlas jak v Německu tak i v zahraničí a byla překládána do světových jazyků.

                       

Feuerbachův výklad náboženství

„Podstata křesťanství je rozvržena do dvou částí, s předmluvou a úvodem. To nejdůležitější je shrnuto v předmluvě a v prvních dvou kapitolách o podstatě člověka a náboženství. 

Při analýze náboženství vychází Feuerbach z podstaty člověka, z rozdílu mezi zvířetem a člověkem. Člověk se liší od zvířete vědomím, proto také jen člověk má náboženství, kdežto zvíře je nemá. Člověk má možnost myslet – myšlení je vlastně rozmluva člověka se sebou – člověk si uvědomuje svou podstatu, svůj rod, myslí.

Podstata člověka je neomezená jako podstata druhu, nekonečná, její omezení se zakládá na omylu – člověk si totiž uvědomuje svou konečnost, sovu nicotnost, své meze, a to ho zahanbuje. Připisuje své vlastní zahanbující vlastnosti druhu, člověku vůbec. Vady jednotlivce se tak přenášejí na druh. Zbavuje to člověka odpovědnosti. Z této nedokonalosti jednotlivce těží náboženství. Člověk totiž promítá do náboženství, zejména do boha, dokonalost své vlastní podstaty a stejně tak všechny vlastnosti onoho dokonalého, ideálního člověka, který ovšem existuje jen v druhu, zbaven svých individuálních nedokonalostí, jen v abstrakci. Záměna této abstraktní podstaty člověka za domnělou podstatu boží je základem náboženství. Jeho tajemství tkví tedy v projekci člověka na nebesa, v projekci podstaty člověka do nadpřirozeného světa, do oblasti náboženství. Tak se vlastní podstata člověka jeví člověku jako jiná, od něho odlišná, cizí bytost – bůh. Poměr člověka k bohu není tedy nic jiného nežli poměr člověka k jeho vlastní rodové podstatě1.

Bůh je u člověka jen abstraktní podstatou člověka, jeho skutečnost je skutečnost člověka, jeho nekonečnost je nekonečnost lidského rodu, jeho kterýkoliv přídomek je jen lidskou vlastností, zabsolutněnou a přenesenou na nebesa. Vědomí o bohu je vědomí o člověku, poznání boha je poznání člověka. V bohu si člověk uvědomuje, poznává a ctí jen sám sebe. Lze tedy shrnout, že co člověk vypovídá o bohu, vypovídá ve skutečnosti o sobě samém. Celé Feuerbachovo dílo je vlastně parafrází jedné základní myšlenky: „Náboženství abstrahuje z člověka síly, vlastnosti, podstatné znaky a zbožšťuje je jako samostatnou bytost.“

Odtud pak Feuerbach vyvozuje myšlenku: tím, že člověk promítá do boha své vlastnosti, ochuzuje sám sebe, zbavuje sám sebe obsahu, jak se přibližuje bohu, odcizuje se sám sobě, jak obohacuje náboženství, ochuzuje své lidství.2 Tím Feuerbach postihl protihumanistický obsah náboženství. Člověk je rozdělen mezi boha a sebe, vzniká rozpolcenost člověka s jeho vlastní podstatou – náboženství. (Návaznost na Hegela: zdroj neustálého dialektického napětí: rozpor. Náboženství je rozpolcenost člověka se sebou samým.)

Jestliže platí, že v našem vědomí nemůže být nic jiného než to, o čem nás zpraví naše smysly3, pak tato zásada nám dává závěr Feuerbachův: v podstatě náboženství nemůže být nic jiného nežli v podstatě člověka samého. Tím je a priori vyloučeno zjevení, mystika, náboženský přístup k věci.

Náboženství má podle Feuerbacha dvojí obsah: určité racionální jádro vedle iracionálního obsahu, lidské vedle nelidského. Dává si úkol oddělit obojí od sebe, zachránit pozitivní lidské jádro a odvrhnout nerozum. (Antropologická podstata náboženství). Základem jeho úvah je vždy jedna a táž myšlenka: teologie je antropologie. (Je to aplikace již vyložené obecné Feuerbachovy teorie na zvláštní případy různých náboženských jevů. Tajemství božího utrpení se např. vysvětluje tím, že lidská láska je schopna největšího sebeobětování, utrpení pro druhé.) Feuerbach se domnívá, že všechny náboženské představy mají hluboký filosofický smysl4.

Druhou část věnuje Feuerbach pravému opaku prvního oddílu. Dokazoval-li dříve souhlasnost náboženství s podstatou člověka – odhaluje nyní náboženství v jeho rozporu s podstatou člověka. Náboženství je zde formulováno jako zdroj všeho zla. Feuerbach odsuzuje náboženství proto, že náboženství popírá rozum, že je nepřátelské vědění. Jestliže Feuerbach přijímá náboženství, pokud jsou v něm ztělesněny lidské principy, odmítá je dále proto, že je apotheosou lidského utrpení. Velmi dobře chápe, že právě utrpení přibližuje člověka bohu. Zatímco štěstí člověka od boha oddaluje, v utrpení, v neštěstí, v bolesti ztrácí člověk pochopení pro svět a potřebuje subjektivní útěchu, oporu, hrouží se do svého citu, do sebe, hledá boha. A právě proto zasluhuje náboženství odsouzení. 

Rozpor mezi vírou a láskou se zakládá na tom, že láska je totožná s rozumem a svobodou, je skutečnou ctností, má boha mimo sebe, v člověku. Víra je opak lásky, je zákonem, zdánlivou ctností, má svého boha jen v sobě. Feuerbach vytýkal křestan., že nechápe lásku jako absolutní princip, že ji podrobuje víře. Vystihuje, že víra je v rozporu s mravností, že věřící člověk nekoná dobro pro ně samo, ale z příkazu bytosti, jíž se bojí. Feuerbach tak rozbíjí legendu, že jen náboženský člověk může být mravný. Víra odděluje boha od člověka, tedy člověka od člověka. Pravá lidská láska je bezprostřední, kdežto křesťanská náhražka potřebuje prostřednictví boha. 



1 „Náboženství, alespoň náboženství křesťanské, je vztah člověka k sobě samému nebo správněji: k své podstatě, ale ke své podstatě jako k nějaké jiné bytosti.“  

2 „Aby obohatil boha, musí se člověk ochudit, aby byl bůh vším, musí být člověk ničím.“

3 Platí-li Lockovo nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech …

4 Např. výklad trojjedinosti boha – u F. trojjedinost člověka. Bůh otec jest Já, bůh syn je Ty. Já znamená rozum, Ty znamená lásku. A teprve láska s rozumem a rozum s láskou znamenají ducha. Duch je pak celistvost člověka jako takového, duch je teprve celý člověk