Humanistika - 1. ročník

SEMINÁRNÍ PRÁCE   

 

Zpráva o pomezní disciplíně – onomastika

 

 

 

 

Úvod

 

 

Nauka o vlastních jménech se nazývá onomastika, jejími hlavními částmi jsou antroponomastika (nauka o jménech živých bytostí, resp. o vlastních jménech lidských) a toponomastika (nauka o vlastních jménech zeměpisných). Dělí se dále ještě podrobněji na hydronyma (= jména vodstev), oronyma (= členitost zemského povrchu), chrématonomastika (= lidské výtvory) atd.

 

Jde o vědu nebo o vědy v široké veřejnosti velmi oblíbené, protože odpovídají na otázky, proč a jak vznikla, jak se měnila a vyvíjela vlastní jména i v našem okolí, což uspokojuje přirozenou zvídavost po vlastním osudu, po vlastní historii.Navíc může onomastika vysvětlit, proč a jak dlouho které jméno trvalo, jak zaniklo, a to zpravidla v souvislosti se skutečností, kterou pojmenovávalo. Jinak jde o vědu, která se rozvinula zvláště v druhé polovině minulého (dvacátého) století, i když její kořeny jsou starší.  

 

Cílem práce je tedy podat zprávu o této jazykovědné disciplíně, respektive o jejích dvou hlavních částech (antroponomastice        a toponomastice), přičemž část týkající se toponomastiky bude spočívat ve stručném zhodnocení a uvedení základních problémů této oblasti pojmenovávání  zeměpisných útvarů, nosným tématem práce bude část zpracovávající antroponomastiku.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         

 

Toponomastika

 

 

Zeměpisná jména jsou mnohem víc než jenom pouhá slova složená ze základu a přípon a jistým způsobem skloňovaná. Každé zeměpisné jméno vzniklo v konkrétním prostoru a čase; s objektem, který označuje, je natolik spjato, že obráží nejen některou stránku dějin tohoto objektu (např. kulturní, hospodářskou a politickou), nýbrž i etnickou a sociální příslušnost lidí, kteří jej pojmenovali a jména užívali (svědčí o jejich jazyku, ideologii, o jejich vztahu k zeměpisnému prostředí, k sousednímu obyvatelstvu apod.). Pojmenování je vždy akt historický, daný stupněm vývoje společnosti a podmíněný tím, čeho si lidé jisté doby všímali a co subjektivně hodnotili. Objektivní realita přírodní a topografická má zde často úlohu jen druhotnou.

 

Tím se vysvětluje, proč se ve vývoji světové toponymie dají rozlišit různé vrstvy jmen: animistické a mytologické názvy v době prvotní, patronymika (pojmenování podle hlavy rodu) za rodového zřízení, posesíva (podle vlastníků) v době feudalismu, církevní jména světecká početná zvlášť v období španělského a portugalského dobývání Nového světa, jména podle panovníků nebo význačných osob (zvl. cestovatelů) v dobách zámořské kolonizace, zejména francouzské, anglické a holandské. Není proto divu, že se zeměpisná jména stala předmětem odborného zájmu nejenom jazykovědců, ale i historiků, archeologů, etnografů, antropologů, demografů a samozřejmě zeměpisců. Pomocí vědeckého rozboru vlastních jmen se daří odhalovat nové poznatky o některých zaniklých kmenech a národech, o jejich někdejším rozšíření, o směrech jejich migrací, dále o pravlasti mnohých národů a o postupu osídlování jejich zemí.

 

Zeměpisná jména jsou  především součástí slovní zásoby jednotlivých jazyků, jazykovědná kvalifikace má tedy v toponomastické práci, odhalující původ jednotlivých jmen, prvořadou úlohu. Etymologie je přesnou vědou, která musí stejnou měrou respektovat jak poznatky hláskoslovné, slovotvorné a významotvorné, tak působení činitelů mimojazykových; rovněž musí počítat s tím, že zeměpisná jména, jako slova žijící odděleně od obecné slovní zásoby, mohou podléhat deformacím a zkomoleninám, lidové etymologii, překladovým omylům, úmyslným zásahům apod. Původní význam jmen, v době vzniku většinou naprosto průhledný, se postupem času stále více zatemňoval, až se jména stala pouhou abstraktní značkou, pozbývající nakonec jakákoli souvislosti se svým někdejším významem.                  

Antroponomastika

 

 

Rodná (křestní) jména

 

POJEM RODNÉHO (KŘESTNÍHO) JMÉNA

 

Rodné (křestní) jméno se uděluje každému lidskému jedinci brzy po narození a zapisuje se do matrik (od 1. 1. 1950 jen civilních, dříve i církevních). Dávají se tedy stále, a to je odlišuje od dědičných příjmení. Proto se v nich mohou odrážet společenské poměry doby, kulturní proudy, proměny cítěni náboženského i národního. Jsou  rozlišena stavovsky i zeměpisně, mění se ovšem především průběhem doby. Rodných jmen se v rodinném kruhu užívá jako jmen jediných, proto jsou silně citově zabarvena a vytvářejí mnoho expresivních podob (tzv. jmen domáckých, hypokristik).

 

VÝVOJ NAŠICH RODNÝCH JMEN

 

 

V tomto období převládá jednojmennost a jména slovanská.

Jména jsou:

 

Složená, tj. vytvořená spojením dvou významových základů. Je to způsob zděděný z doby praindoevropské. Základů je v češtině asi 135. Nejčastější jsou jména končící na: -slav, -mír,  -bor, -mysl, -mil, -rad, -voj, -host atd. K nim se připojují jména s předponou: Bezděz, Zvěst, Nedrah, Meziles apod.

 

Krácená jména složená. Plná složená jména byla pro denní styk příliš dlouhá a studené, Proto se krátila a ke zkráceným podobám přistupovaly různé přípony.

 

Jednočlenná jména, vzniklá z apelativ a jejich odvozenin. Např. Baba, Bobr, Dobr, Hlúpata,  Mlád, Rak, Stromata, atd.

         

Jména byla původně rozdělena stavovsky: některá složená jména byla vyhrazena knížecí rodině (Boleslav, Bořivoj), jiná byla šlechtická (Budivoj, Mečislav); jednočlenná jména patřila především poddanému lidu. Ale toto rozdělení nebylo bez výjimek a bylo brzy porušováno. Navíc k nám pronikala německá jména. Přinášeli je německé manželky Přemyslovců, němečtí mniši, atd. Nejoblíbenější z nich pak byla ve staré době jména Konrád, Bedřich, Dětřich, Jindřich, Oldřich.

 

 

S křesťanstvím přicházela i křesťanská jména. Zprvu se jejich užívání omezovalo na kláštery, na vyšší duchovenstvo a na některé šlechtice, ale už r. 1057 se setkáváme s kuchařem Damiánem. Jména byla starozákonní (Daniel, Tobiáš), apoštolská (Jan, Ondřej), řecká (Mikuláš, Řehoř) a latinská (Silvestr, Florián).

 

S německou kolonizací k nám zasáhl proud kultu svatých. Vycházel z Itálie a Francie, byl nesen hlavně dominikánským a františkánským řádem. Snažil se o zvýšení zbožnosti tím, že mezi věřící a Boha vkládal vrstvu konkrétních světců. Tito světci se stávali ochránci národů (Václav u nás, Michael v Německu) , patrony krajin, jednotlivých stavů, povolání a skupin (Mikuláš kupců, Jiří rytířů, Hubert lovců, Anna matek). Člověk si zajišťoval ochranu jistého svatého tím, že přijal jeho jméno. Proto se jejich užívání stalo během 14. století téměř obecné.

 

Od tohoto století jsou také vedoucími jmény Jan, Petr (k nim přistupují další apoštolská jména Ondřej, Bartoloměj, Tomáš, Jakub, Matěj, později i Pavel) a Mikuláš (k němu řecký Jiří a latinský Martin). Vládnou s různým dobovým i místním kolísáním až do 18. století.

 

Poměrně slabý byl vliv humanismu a reformace. Humanisté zavedli několik nových jmen latinských a řeckých, která až na Veroniku do lidu nepronikla. Německá reformace zdůrazňovala z odporu proti kultu svatých jména starozákonní.

 

Celkem malý počet církevních jmen vedl k nutnosti rozlišovat lidi téhož jména, což se dělo vytvářením domáckých podob, které bylo velmi bohaté,  a připojováním různých označení, tzv. příjmí, které se proměnilo až ve stálé a dědičné příjmení.

 

 

 

Barokní doba přináší do skladby křestních jmen pronikavou změnu.

Vychází se především z kultu Panny Marie a sv. Josefa. Jméno Panny Marie se dlouho nestávalo běžným křestním jménem z důvodu téhož ostychu, který nedovoloval přijímat jméno Ježíšovo. Kult sv. Josefa byl zaveden ve Španělskou sv. Terezií, a odtud se jméno Josef rozšířilo do Evropy. U nás se plně uplatnilo do druhé poloviny 18. století ( byl i spolupatronem království českého). Dalším momentem byla kanonizace některých nových svatých a jejich propagace církevními řády (odtud Josef, Karel, Ignác, František, Antonín). Tato jména potlačila jména starší, s výjimkou Jana a Václava, neuspěla ovšem jezuitská Ignác a Xaver. Časté jsou také přechýleniny do ženských podob, spolu s Barborou, Ludmilou a Dorotou jména nejčetnější. Jejich rozmach můžeme pozorovat na jménech v Habsburském  rodu a na jménech našich buditelů.

 

Od 16. století se ujímá, nejprve mezi šlechtou, potom i mezi poddanými, móda dvou a více křestních jmen. Důvody byli náboženské (nositel měl více patronů), společenské (bylo možné uctít více příbuzných a kmotrů) i praktické (bylo třeba rozlišovat druhým jménem). Zvláště u šlechty někdy vedla až do extrémů (1743 dostal novorozený hrabě Schaffgotsch patnáct jmen).

 

Na módu vícejmennosti navazuje zvyk projevit své vlastenectví připojením národního jména k prvnímu jménu církevnímu. Byla to jména složená, zčásti přejatá ze staré doby, zčásti nově vytvořená. Nejčastěji končí na –slav (Bojislav, Jaroslav, Krasoslav, Ladislav, Stanislav, Vladislav, Vratislav, atd.), -mír (Bohumír, Jaromír, Slavomír, Vladimír, atd.), -mil (Rodomil, Vlastimil, atd.), další jsou rozptýlena (Dalibor, Svatopluk, Zdirad, Hostivít, atd.). V další generaci se objevují již jako jména první.

 

 

Stále ještě vládnou jména barokní, ale uplatňují se i jména národní. Na přední místa se však dostávají málo proto, že byla značně rozptýlena. Je tedy třeba spíše srovnávat blok jmen nenárodních a národních. Počátečních 91.4 : 8.6 z r. 1859 se sice neustále vyrovnává, převaha jmen nenárodních je přesto značná až dodnes.

 

 

Od druhé světové války nastaly závažné změny. Především se stírají rozdíly stavovské a rozdíly mezi městem a venkovem. Jinak ovšem nová jména nevznikají, s menší či větší oblibou se setkávají ta již zavedená, nejčastější jsou Petr, Pavel, Jan, Jiří, Martin, Tomáš, David, Michal, později i Aleš; Jana, Hana, Eva, Martina, Lucie, Lenka, Jitka, Kateřina.

V zanedbatelném množství, téměř jednotlivě, se objevují jména zahraniční až exotická, zejména vlivem televizní seriálové kultury.                                                                                                                                                                                                           

Příjmení                                                                                                                                 

 

CO JE TO PŘÍJMENÍ

 

Příjmení tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla, často se od něho liší skloňováním, pravopisem. Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, přecházejí v přechýlené podobě na manželku a na dcery -         i když se při sňatku snoubenci mohou dohodnout, že si žena ponechá své dosavadní příjmení, popřípadě že ženino příjmení budou používat oba manželé.

 

VÝVOJ PŘÍJMENÍ

 

Dědičná příjmení se u nás vyvíjela postupně z nedědičných příjmí (přízvisek), kterými se rozlišovali lidé stejného jména v obci nebo v jiném kolektivu. Nabývalo významu teprve ve chvíli, kdy pouhé označení osobním (rodným, křestním; dále jen OJ) jménem nestačilo k přesnému odlišení osob.

Soubor OJ užívaných v příslušném kolektivu nebyl velký. Jejich nositelé se proto odlišovali rozličnými domáckými (hypokristickými) podobami svého jména.

 

Jindy se jmenovci rozlišovali označením otce (hlavně toto označení vedlo k dědičnosti příjmí a vzniku příjmení; Martinův-Martinů, Martin) a také matky či manželky, i když to podstatně řidčeji. Na venkově se dlouho drželo rozlišování podle usedlosti a jak se píše. Ve městech bylo bližší, diferencující označení ještě důležitější – na malé ploše žilo mnoho lidí. Městští obyvatelé se víc než vesničané lišili zaměstnáním a původem z různých míst, proto vystupovala do popředí jako diferencující pojmenování označení podle řemesel (Mikuláš Platnýř), místa původu (Šebestián Záhlavský) či místa bydliště v obci (Šimek pod Skalkou).

 

Podoba a fyzické i duševní vlastnosti člověka byly dalším zdrojem příjmí a příjmení; buď pojmenované přímo (Černý, Veselý), nebo nepřímo, přeneseně (Jedlička, Růžička). Podobně se příjmími a příjmeními stávaly charakteristické slovní obraty, narážky na příhody. Zejména tato příjmení mají výrazně expresivní charakter.

 

Naše příjmení vznikala během několika století, od 14. do 18. století, nejprve u šlechty, pak u měšťanů a svobodných sedláků. Vývoj společnosti a zdokonalováni veřejné správy vyžadovaly přesnou evidenci osob; tato potřeba vedla k ustalování příjmení. Dědičnost a neměnnost příjmení u nás byla uzákoněna r. 1780, kdy dostali svá příjmení i bezzemci a čeleď. Dnešní grafická podoba se datuje od poloviny 19. století, kdy došlo k pravopisné reformě, která je základem moderního českého pravopisu. Starou grafickou podobu udržují jen některá příjmení (Auředník = Úředník),  dalšími zvláštnostmi jsou ta, která vznikla ze slov už po staletí neužívaných (Purkrábek = purkrabí, Ksás = renesanční kalhotky), dále příjmení vzniklá z OJ které už nepoužíváme ani neznáme, odvozeniny z OJ, které se v novém jazyce netvoří (Janeba z Jan), i různé archaismy (udržel – Udržal).

 

TROCHA STATISTIK

 

Českých příjmení je více než 40 000, mezi obyvatelstvo rozdělených samozřejmě nerovnoměrně. Následující zhodnocení vychází ze studie P. Vašáka z r. 1964, což je sice datum poněkud starší, ale myslím, že v novodobé historii jsou četnost a rozložení příjmení více méně neměnné.

 

Nejčastější je příjmení Novák (necelé 1%) – je to způsobeno tím, že novost byla prvním a výrazným rozlišovacím znakem člověka, který přišel do uzavřeného kolektivu, což platí i příjmení Novotný, které je druhé nejčastější. Dalším výrazným rozlišujícím rysem byl vztah k vrchnosti. Od poddaných obyvatel vesnice se podstatně lišil svobodník: dostal příjmení Svoboda, lišil se také člověk ze dvora, Dvořák. Stejně četné je i příjmení Černý – mezi tehdejší převážně světlovlasou populací byl tmavěji zbarvený člověk nápadný.

 

Obrovská je skupina příjmení vzniklých z OJ; existuje asi 150 přípon, jimiž jsou tvořena. Základem jsou OJ, která se u nás ve velké míře objevovala po staletí. Jde především o OJ Jakub, Jan, Martin, Marek, Matouš, Mikuláš, Matěj, Václav, Petr, Šimon; například příjmení z různých podob jména Jakub má přibližně 1.5% naší populace. Celá řada OJ, která dala základ velkým skupinám českých příjmení, se už u nás jako OJ nevyskytují (Vavřinec a zejména Benedikt, přinesen mnichy benediktýny v raném středověku; z něj Beneš, Bendl, Benda atd.). V návaznosti na různá OJ jsou i další příjmení, to znamená že můžeme vysledovat příjmení z křesťanských jmen domácího původu, počeštěná jména biblická, latinská, německá a západoevropská, ale také předkřesťanská jména slovanská.                                                                               

PŘEHLED PŮVODU NAŠICH PŘÍJMENÍ

 

 

Stávala se příjmeními buď neobměněná (Ambrož), nebo obměněná. Obměny byly vytvářeny ze začátku (1581 Zachariáš jinak Zach) nebo z konce (1589 Ambrož jinak Brož), zřídka ze středu jména (Ton z Antonín). Časé jsou odvozeniny s příponou –a. Na to navazují další příjmení, která vznikla odvozením souhláskovými příponami z těchto OJ (ať už obměněných či neobměněných); je jich řada typů (-s, -š, -c, -č, -še, -ša, -ch, -k, -ík, -ek, -ko, -ke, -ha, -d, -da, -t, -ta, -n, -na, -ň, -ňa, -j, -ja, -r, -ř, -l, -le, -ba, -va, -ma, -o, -y, -e). Podobně existuje několik něměckých odvozovacích přípon, v německy tvořených příjmeních z křestních jmen je navíc častá redukce slabik a hlásek (z August vzniklo Aust). Také je nevelká skupina příjmení z ženských křestních jmen, a to v základních podobách (Lidmila), z domáckých podob (Důra z Dorota) i ze zdrobnělin (Ančička).

 

 

Označovat člověka podle místa jeho původu či majetku bylo obvyklé u šlechty stejně jako u měšťanů už od středověku. Způsobů jejich odvozování je řada. Řídká jsou příjmení z ustrnulých předložkových pádů (Skaunic), dost běžná z 1. pádu (Bechyně) plus zdrobněliny (Bechyňka). Jsou též příjmení z 2. pádu (Chaloupek z MJ Chaloupky). Nejčastější jsou příjmení odvozená z MJ příponou –ský. Dále sem můžeme zařadit příjmení z obyvatelských názvů (Benátčan), z názvů kmenů a národů. Nemálo příjmení také vzniklo podle domovních znamení či podle erbu.

 

tj. z podstatných jmen, přídavných jmen, sloves, příslovcí, částic a citoslovcí obecného významu. Tato skupina je velmi rozmanitá, obráží v celé šíři svět, v němž se naši předkové pohybovali, jejich život rodinný i společenský, přírodu, která je obklopovala, svět práce stejně jako sféru intimní; často jen konstatují a popisují, ovšem stejně často je jejich základem přezdívka značně expresivní (Kovář – Nekovář – Kovaříček).

 

K charakteristice člověka se hodí zejména přídavná jména, protože označují různé vlastnosti, jako tvar těla (Dlouhý), nápadnost některé jeho části (Hlavatý), vlastnosti hlasu, temperament, povahu, způsob vystupování (Křikava, Smutný, Pokorný). Přídavná jména se jako příjmení vyskytují ve jmenném tvaru (Křepek, Krch), většinou ale ve tvaru složeném (Veselý). Odvozeniny se svým tvořením shodují s odvozeninami z OJ – jsou ze zkrácenin a z jejich zdrobnělin, z odvozenin s příponou (-a, -s, -š, -ch, -c, -č, -k a další).

 

Podobně se stávala příjmeními podstatná jména charakterizující člověka, označující části těla, zejména ty nápadné a odlišné od normálu (Hlava, Nosák, Ouško, Hnát, atd.), vyjadřující dojmy a vjemy lidských smyslů (Řmot, Lomoz, Ticho, Lahoda, Nádhera). Příjmeními se stala i slova označující věk a vzrůst (Dítě, Roček, Vejrostek) a příbuzenské vztahy (Rodič, Tátovský, Schovanec). Velkou skupinu tvoří příjmení z názvů sociálních skupin (Měšťan, Sedlák, Hrabě, Kníže, Zeman), zaměstnání (Pasák, Vinař, Hajný), funkcí a úřadů (Rychtář, Fojt, Starosta, Regent, Šafář), rozličných označení vojenských osob, a to nejen podle hodnosti (Voják, Dráb, Střeleček, Fendrych, Jenerál). Velmi rozmanitá jsou příjmení z názvů řemesel zpracovávajících kovy (Kovář, Zámečník, Mečíř), dřevo (Tesař, Truhlář, Bednář), látky (Tkadlec, Soukeník, Krejčí), kůže a usně (Koželuh, Švec, Sedlář), odborníků zabývajících se kamenem a zeminami (Lamač, Cihlář, Vápeník), potravinářů (Masař, Pekař, Mlynařík),  stavebníků (Zedník, Hliňák, Studnař), obchodníků (Kramář, Kupec), hostinských (Krčmář, Vodička), dopravců (Vozka, Soumar), ale i uměleckých povolání (Muzikant, Hudec, Malíř). Řemeslníci dostávali přezdívky i z názvů strojů, se kterými pracovali (Jehlička), nebo podle výrobků, které produkovali. Příjmení vznikla i z názvů dopravních prostředků, podle mincí, nádob, kusů nábytku, z označení potřeb ke hrám, z názvů budov, jejich částí i místností. Vznikala též příjmení ze starých názvů chemických výrobků, z označení rozmanitých odpadků, podle obuvi, oděvu, ložního vybavení, látek a textilních výrobků, z abstrakt (Nástraha, Záloha), právního názvosloví, ze slov označujících prostorové vztahy, z množství a míry, označení času. V příjmeních se odráží i náboženská ideologie a pověry, nepřeberné množství podnětů dala také příroda, ať už živá či neživá. Stalo-li se příjmením obecné podstatné jméno ženského či středního rodu, došlo k charakteristickým změnám. Většinou nabývá mužského zakončení (kapka – Kapek, udice – Udic, koleno – Kolen) a skloňuje se podle mužských vzorů. Podstatná jména středního rodu jako příjmení často mění příponu –o v –a (kladivo – Kladiva). Někdy přechází 5. pád do funkce 1. pádu (Vomáčko).  Časté jsou přípony obsahující –s, -š, -ch, -t, -d, -n, -r, -l, -ák.

 

Zvláštní skupinou jsou příjmení z celých vět s minulým časem sloves (Drahokpupil, Potměšil, Přecechtěl, Nasralvhrnec). Někdy se z takových vět stalo příjmím a pak příjmením jen sloveso.

 

Z přítomného času sloves jsou jen ojedinělá příjmení jednoslovná (Nepovím) a větná (Vítámvás, Vosipivo). Častější jsou příjmení z rozkazovacího způsobu prostého (Vosol, popř. ve spojení s předmětem – Osolsobě, či s příslovečným určením – Skočdopole). Příjmení vznikala i z příčestí trpného (Kut, Ohnut, plus odvozeniny příponou –a a zdrobněliny), ze základů sloves (Couf, Vyhlíd). Samozřejmě opět existují odvozeniny, časté jsou přípony –ek, -ík, -ák, -áč, -ač, -ačka, -s, -š,-ch, -ec, -ha, -ta, -át, -ota, -out, -na, -ina, -ěna, -an, -án, -oň, -oun, -r, -l, -v.

 

Příjmení z nesklonných slov se vyvinula z přezdívek. Patrně mají základ v oblíbeném rčení nebo v užití slova, které nebylo v daném místě běžné. Jsou z příslovcí, částic a spojek (Tenkrát, Šak, Zajista, Lacino, Prej, Zouplna), z citoslovcí (Cvak, Prsk, Řach, Tydlidát).

 

Zajímavou skupinu tvoří příjmení ze slov cizího původu. Vyskytují se všude tam, kde se stýkají různé národní jazyky, tudíž i u nás se vyskytují příjmení utvořená z cizího základu.

Francouzská (Davignon, Buteau, Dezort) zejména u potomků panských služebníků (Kuchařů, učitelů tance, francouzštiny apod.), italská po kupcích, stavebních specialistech, kominících (Demartini, Digeorgi) a jiných řemeslnících (Balli, Spadoni, Kalma, Ugge). Nejčastěji se setkáváme s příjmeními německého půvou. Je jich mnoho, mají však poměrně malou frekvenci. Nejčastější je Müller (a jeho počeštěná podoba Miler), které ma 0,15% naší populace. Jsou četnější spíše ve městech a nejvíce jich je logicky v příhraničních oblastech. Na naše území se dostala buď prostřednictvím řemeslníků či kolonistů z německy mluvících zemí a zejména smíšenými sňatky v českém prostředí. Mnohá však vznikla překladem původně českého jména. Nepříznivé národnostní poměry a německý charakter úřadů, zejména v 18. století, způsobily, že se taková příjmení u českých rodin ustálila, někdy v původní podobě, často počeštěná (Šubrt, Šmíd, Flajšhans).

 

 

Závěr

 

 

Zhodnocení toponomastiky obsahuje část jí se týkající, pojďme tedy shrnout část věnující se antroponomastice.

Je vidět, že obě dvě skupiny, tj. jména rodná (křestní, osobní) a příjmení, spolu úzce souvisí.

De facto můžeme vysledovat, že příjmení, nebo alespoň jejich základ, vznikla, když k rozlišení osob nestačil pouze jeden pojem (i tak můžeme jméno označit).

I křestní jména, která nám dnes v podstatě nic neříkají, kdysi nesla nějaký svůj význam, charakterizující svého nositele, ale nejen vlivem nedědičnosti ho pozbyla a stala se jen jakousi abstraktní značkou. Dá se říci, že se tomu tak stalo již v počátcích jejich historie (alespoň u nás), resp. upuštěním od jakéhosi aktivního pojmenovávání (jména vzniklá z apelativ) a pouhým přijímáním a počešťováním jmen cizích. Ovšem i bez tohoto jevu by se křestní jména zřejmě stala již zmíněnými abstraktními pojmy. Stejně tak se tomu totiž stalo i s příjmeními, která dnes slouží také jen k rozlišení osob bez téměř jakékoli návaznosti na každodenní realitu. Ovšem v době jejich vzniku tomu tak nebylo. Příjmí, ze kterých příjmení vznikla, většinou věrně charakterizovala svého nositele, nebo měla alespoň návaznost na tehdejší svět. Hlavně díky jejich dědičnosti se tedy můžeme dozvědět něco o našich předcích. V tomto faktu, tj. v „objevování“ historie, i když ne tak konkrétním (v ostatních odvětvích se nejedná tak přímo o nás), spatřuji největší význam onomastiky.

 

 

Seznam použité literatury

 

 

Ivan Lutterer, Luboš Kropáček, Václav Huňáček: Původ zeměpisných jmen, 1. vyd. Praha, Mladá fronta 1976. Počet stran 304.

Doc. Dr. František Kopečný, DrSc.: Průvodce našimi jmény, 1. vyd. Praha, ACADEMIA 1974. Počet stran 152.

PhDr. Josef Beneš, CSc.: Naše příjmení

 

 

 

OBSAH

 

 

1.      Úvod………………………………………………2

2.      Toponomastika……………………………………3

3.      Antoponomastika…………………………………4

    3. 1  Rodná (křestní) jména………………………...4

    3. 1. 1  Pojem rodného (křestního) jména………….4

    3. 1. 2  Vývoj našich rodných jmen………………..4

    3. 1. 2. 1  Období do r. 1300……………………….4

    3. 1. 2. 2  Období 1300 – 1750…………………….5

    3. 1. 2. 3  Období 1750 – 1860…………………….6

    3. 1. 2. 4  Období 1860 – 1945…………………….6

    3. 1. 2. 5  Období od 1945…………………………7

    3. 2  Příjmení………………………………………7         

    3. 2. 1  Co je to příjmení…………………………...7

    3. 2. 2  Vývoj příjmení…………………………….7

    3. 2. 3  Trocha statistik……………………………8

    3. 2. 4  Přehled původu našich příjmení…………..9

    3. 2. 4. 1  Příjmení z osobních jmen………………9

    3. 2. 4. 2  Příjmení z místních jmen………………..

    3. 2. 4. 3  Příjmení z apelativ………………………

4.      Závěr……………………………………………...

Seznam literatury……………………………………..

Obsah…………………………………………………